Středa, Den-3= Nad lidské chapání

2. ledna 2010 v 18:58 | Fénix | Ochránce

Ohmatal jsem prostor kolem sebe. Vůně pracího prášku a látka heboučká nahmat mě přinutila otevřít oči. Byl jsem doma v posteli.Hlava mi nesnesitelně vybrovala a štítila informace.

Pohl jsem svalstvem,bolest mě zastavila. Po dlouhém boji se mi podařilo vysekat se z postele.

Hledal jsem rodiče,spíš mamku.

,,Mami?" zavolal jsem bolestně.

,,Ano?"ozvalo se z kuchyně.

,,Co se stalo?"křikl jsem na ní a snažil jsem si vzpomenout,co se včera v noci přihodilo. Přes bolest hlavy jsem si na nic ale nezpomněl.

,,Uklidni se,"kázala.

Když si šel na tréning,nějakej chlápek se psem tě přepadl.Poslal na tebe psa,ten tě ošklivě pokousal a ukradl ti mp3.Mobil si klíčema nestihl ukrást,protože tě zachránil jeden kluk."

,,Kluk?"zopakoval jsem.

,,Kdo to byl? Jak vypadal?"

,,Nevím,kdo to byl.Přinesl tě tady v náručí a zmizel.Ošetřila jsem ti rány.Do nemocnice bylo zbytečné tě nést.Celou noc si prospal,takže se tvůj vztah nezhoršil.Nejvíce mi,ale dělá starost ta rána na rameni.Muselo to bolet."

,,Jo to bolelo,"přikývl jsem a snažil se nemyslet na křečovitou bolest,vyhcházející v pravidelných intervalech.

,,Musím jít do práce.Do školy dneska nechoď,až zítra pokud se to zlepší.Už musím,"otevírala dveře.

,,Moment,jak vypadal?"zvědavěl jsem čím dál víc.

,,Později si promluvíme,pošli prosím tě Dannyho do školy,už opravdu musím. A omluv se ze školy,"zaznělo,když zabouchla dveře.

,,Sakru,"zůstal jsem stát.

Pes? Pokud si pamatuji sledovali mě dva chlápci.Žádnej pes tam nebyl,moje mp3 se rozletěla při pádu na kusu.A ten kluk...kdo to sakra je?Musí vědět víc,když ....hm. oddělil moje rameno od jeho tesáků.

Přemýtal jsem dokola dál,za chvíli byla moje hlava na prasknutí,takže jsem raději věnoval svůj pohled na modré hodiny v pokoji.Bylo něco málo po šesté.Mamka měla fakt zpoždění.

Brácha ležel v posteli a spokojeně oddechoval.

Sedl jsem si na postel a prohrábl vlasy.Hlava mě bolela jako čert. Plno zpomínek.Blesklo mi hlavou.

V mé hlavě probíhaly spoustů výbuchů.Zpomínky přeskakovaly z jedné k druhé a dělali mi v hlavě neuvěřitelný zmatek.Výbuchy,křik,příkazy..

Byla to nějaká válka.Nemohl jsem poznat jaká,ale podle typu zbraní bych řekl 2.Světová.

Padl jsem do postele vyčerpaním.I přes to jsem nedokázal zamouřit oči.

Bylo 7:00,když brácha vstanul z postele a začal se chystat do školy.

Já vyhrabal svůj mobil a naťukal krátkou sms:

Ahoj Terýsku,omluv mě prosím ze školy.Díky Alex

Kliknul jsem na odeslat a lehnul si zase na postel.Za pár minut mi přišla sms:

Copak se děje?Terýsek:)

Vysvětlím ti to později,zítra si pro tebe příjdu odepsal jsem.

Položil jsem mobil a sesul se bolestně opět na postel.

Nevěřím ti,přišla mi další sms.Neodepsal jsem.Ležel jsem na posteli a ztrácel se ve zpomínkách.

,,Alexi?"někdo zašeptal.

,,Ano Danny?"

,,Pojď prosím tě zavřít,"

,,Jasně,"zamumlal jsem a přinutil se vstát.

Zavřel jsem dveře a posadil se do obývaku na gauč.

Byla to první linie.Poslali je na smrt.Začali je bombardovat.Všichni zahynuli.Jedině on přežil,ten malý zrzavý kluk.

Tohle byla první věc,kterou jsem dokázal dát dohromady.Po osmi hodinách.To byla skvělá výhra.

Viděl jsem umírat jeho nejlepší kamarády,bratry na které mu nevíc záleželo.Cítil jsem tu bolest,kterou prožíval,když klečel u jejich těl.Bylo mi toho kluka líto.I tak jsem byl našvanej za to,co mi udělal.Kousl mě.Znělo to jako z nějakého příběhu o upírech nebo vlkodlacích.

Ale bylo to tak,nemůžu si vysvětlit,proč mám najednou v hlavě tolik zpomínek a bolesti,které nejsou moje.

Chtěli mě zabít,ale nepodařilo se jim to,něco nebo někdo mě zachránil.Tem kluk,který mě přinesl by mohl vědět víc.Jenomže nemám páru,kde ho začít hledat.Moje modré oči se zavřely.Byl jsem tolik unavenený.....

Probudil jsem se kolem 12.Moje svalstvo bylo strašné stuhlé.Bylo těžké se rozhíbat,pár kliků mi moc nepomohlo.Skončil jsem v koupelně a podíval se do zrcadla.Něco se mi začalo rýsovat na břiše.Ohmatal jsem plochu okolo prsu a zjistil,že moje břicho dostalo za noc hladký vystouplý tvar.Ramena byly širší a mohutnější na první pohled.Můj pohled byl jiný.Tvrdší,nebezpečnější a bolestný.Blonďaté vlasy.Více tmavší.Tělo mě děsně bolelo.Cítil jsem změnu.Jako bych se zrovna teď dostal z puberty.

Šel jsem do kuchyně a ucítil směsi různých vůni a pachů.Některé byli tak líbezné,že jsem se musel zastavit.Jiné mi okamžitě začali nakazovat,abych z místnosti odešel.Jakmile jsem spatřil snídani,zjistil jsem,že mě vůbec neláká.Jediné na co jsem měl v danou chvílu chuť byla čokoladová Delisa,která ležela v misce na sladkosti.Tyhle změny se mi začaly zamlouvat..Nedávaly smysl..I přes to jsem zkoušel další bláznivé věci,které mě napadly.

Do ruky jsem vzal mého křečka a čekal jeho reakci.Zastavil se na ruce a pokukoval,ani se nepohnul.Tohle nikdy nedělal.Myslím,že se mě ale nebál.Byl zvědavý.

Vyběhl jsem jen v tričku a rozběhl se z plných plic,bolest začala ustupovat.Zpomínky a přeludy se ztratili v mlze.Rychlost se zvyšovala čím dál víc.Nemohl jsme to zastavit.Cítil jsem ale,že je to správné.Odraz se stromu mi umožnil dostat se na vyšší budovy.Síla a nutkání něco rozbít mi ukázaly schopnost rozbít kmem stromu, bez toho abych se poranil.

Na zápas jsem nešel.Zavolal jsem trenérovi,že mám bolesti hlavy a zvracím.Což byla pravda,kromě teda zvracení.Věci mi trenér hodil domů,když rodiče přijeli.Nechtěli mi nic říct,nedozvěděl jsem se nic kromě popisu podoby,jejíž nebyla moc přesná.

Bylo pět hodin a já běhal venku jako pes.Rodiče mě pustili,spíš mě vyhodil otčím,ale na tom v danu chvíli nezáleželo.Rozběhl jsem se a opět zrychlil,nezadýchal jsem se.Bežel jsem dál po prázdných cestách.Vyskočil jsem na strom,zapřel se.Paráda. Strach z výšek je tentam. Ta rychlost byla skvělá,dobíhal jsem od jednoho domu k druhému a vnímal rychlost a pohyby,kterými jsem oplíval.

Zastavil jsem se 5 kilometrů za městem.V takovém zapadákově,odkud příjížděli holky.

Byl jsem celý zpocený a napadlo mě,že bych si mohl změřit teplotu.Vrátil jsem se domů.Nenápadně jsem vlezl do koupely shodil tričko a sprchnul se.Od máti jsem si vypůjčil teploměr.Úplně jsem vařil sprcha nestačila.Teplota 46 stupňů.Měl bych být mrtvý.Jupí

Rodiče se neptali,spíš si nevšimli co se děje.Byl jsem vděčný.Lehl jsem si k večeru do postele a usnul se sny,bolestí a zpomínkami o kterých jsem neměl tušení,že vůbec existují.